Naše planeta je prakticky zbrázděna nejrůznějšími kopci, ale i vysokými pohořími. Nenajdeme kontinent, na němž by se nevyskytovaly. Většinou se však jedná o velmi staré struktury, takže mnohdy ani nepřemýšlíme nad tím, jak vůbec vznikly, a bereme je jen jako přirozenou součást krajiny. A to je škoda, neboť tyto procesy jsou poměrně fascinující.
V podstatě existují dva způsoby, jak mohou pohoří vzniknout. Oba jsou velmi rychlé, a v současné době se s nimi již prakticky nesetkáme, nebo alespoň ne v takové míře, v jaké se objevovaly v minulosti.
Tím prvním je pohyb litosférických desek. Pokud do sebe dvě z nich narazí, jejich okraje se zdvihnou a vzniknou zpravidla vysoká pohoří. Typickým příkladem jsou zde nejvyšší hory planety, Himaláje, které vznikly po nárazu indické desky do té eurasijské.
Je jasné, že takovýto proces je značně destruktivní, a proto bychom měli být rádi, že k němu v současnosti nedochází. Jeho výsledkem jsou však prakticky veškerá vysoká pohoří, včetně těch pobřežních. Litosférické desky nejsou totiž jen pevniny, nýbrž také dna moří. A i ta se mohou srazit s pevninou, což vytvořilo pohoří na západním pobřeží amerického kontinentu.
Tou druhou možností je sopečná činnost. Zde se dostane pod tlakem magma na povrch, kde při svém výstupu nadzdvihne zemi. Výsledkem je vznik nového kopce, případně, pokud je ohnisek více, celého pohoří. V naší republice tímto způsobem vzniklo například České středohoří. Tento typ poznáme podle vulkanických hornin, které zde nalezneme.
Jak už bylo řečeno, v současné době se tyto události v takovém rozsahu, jako v minulosti, nedějí. A ani tehdy se nejednalo o běžnou záležitost. Než se zformovaly dnešní kopce a pohoří do podoby, jaké je známe dnes, uplynuly miliony let. A ačkoliv to z geologického hlediska není až tak dlouho, z lidského pohledu jde o nepředstavitelně dlouhou dobu. A to si uvědomuje jen málokdo.